Mnichovickou krajinou: května 2021

0 Komentáře

Když otevřete úl, opojně voní. Tak jako rozkvetlé stromy kolem. Včelařská sezóna začíná.

Včely mají hodně práce – pokud zrovna neprší, nosí asi půl kila až kilo medu na úl denně.
    Místo hry "Najdi Walda", hledají včelaři matku - královnu. Někdy to jsou desítky minut trpělivého hledání, a to zvlášť, když je královna mrštná a leze. Na rozdíl od trubců, kteří jsou mohutní, je královna poměrně dlouhá
(2-2,5 cm) s výrazným štíhlým zadečkem.

Včelaři si kvůli rychlejší orientaci královnu značkují. A jak? Chytí ji do klícky a fixou na ní udělají barevnou tečku. Každý rok má jinou barvu, aby se poznalo královnino stáří. Matka žije asi pět let, včelaři jí ale      vyměňují po 2-3 letech, kdy její plodnost klesá.
Kolem matky je pořád shromážděn útvar včel, jakási hvězdice, ty matku neustále krmí mateří kašičkou. Matka žere a snáší vajíčka.

      
Včelař si může matky sám vychovat z vajíček. Vylíhlé královny mu potom vyběhnou do připravených klícek. Bez nich by se královny pozabíjely a zbyla by nakonec jedna vítězná, neboť včelstvo může mít jen jednu královnu.

Na fotkách jsou vidět také mateří misky, které včely stavějí na jaře, a to proto, že se chtějí rojit. Když je totiž v úle včel moc, dostanou rojovou náladu a to potom začnou stavět misky, do nichž matka naklade vajíčka. Na nich potom včely dostavějí jakýsi domeček, kterému se říká matečník. Matky se v něm líhnou hlavou dolů.
    
Nová královna v úle zůstává, stará se svým rojem úl opouští. Než si roj sedne, tak se ve vzduchu najednou třepotá několik tisíc včel. Vždycky ale nakonec najdou svou matku, kolem níž si posedají do kulovitého útvaru. Ten včelař celkem snadno, tedy pokud zrovna nemusí lézt někde po výškách, sklepne do rojníčku. Včelstvo je takovým super společenským organismem, který se dokáže sám rozmnožovat a dělit. Ne jako jednotlivec, ale kolektivně.

0 Komentáře

Josef Velenovský, * 1858 (Čekanice) - † 1949 (Mnichovice)

Josef Velenovský byl profesorem botaniky na Univerzitě Karlově a zároveň zastával funkci ředitele botanického ústavu a botanické zahrady. Byl zakladatelem České botanické společnosti. Od chvíle, kdy v roce 1927 odešel do penze, prof. Velenovský strávil zbytek svého života v Mnichovicích, kde zemřel 7. května 1949 ve věku 91 let.

Jeho činnost byla mnohostranná, v průběhu života objevoval nové obory zájmu a některé naopak opouštěl. Napsal více než 250 původních vědeckých prací, z nichž si velké množství sám ilustroval. Nebyl ale jen botanikem, postupně se také stal myslitelem a svérázným filosofem. Ve svých pracích Velenovský vycházel hlavně ze svých vlastních poznatků a mnohdy mu bylo tedy vytýkáno, že ignoroval práce jiných autorů. Na druhou stranu byla jako nezávislost a originalita myšlení považována za výhodu.

Po profesorovi Velenovském se nazývá několik rostlin a také druhů hub, např. holubinka Russula velenovskyi či hřib Boletus velenovskyi. Česká Wikipedie dohromady uvádí čtrnáct druhů.

Znalec květeny Bulharska

Znalost teplomilné květeny se Velenovskému hodila při botanickém průzkumu Bulharska, které bylo kvůli politickým poměrům málo botanicky probádáno. V roce 1891 vydal vůbec první květenu Bulharska. Našel si tam i svou ženu, s nímž měl syna Kazimíra.

Významná postava české mykologie

Před první světovou válkou byl požádán Botanickou Společností o vytvoření popularizačního díla o houbách. S důkladností sobě vlastní se rozhodl všechny druhy hub prostudovat a složit vlastní popisy na základě živého materiálu. Namísto původně zamýšleného houbařského atlásku vznikla pětidílná práce o 950 stranách popisující přes 2000 druhů. Jeho kniha „České houby“ se tak stala výchozím bodem české vědecké mykologie.

Právě z okolí Mnichovic pochází velká část cenné sbírky typového materiálu hub, která je uložena v herbáři mykologického oddělení Národního muzea. V roce 2004 byla v rámci projektu Národního muzea vytvořena databáze Velenovského typových položek, která je dostupná na webu.

Ilustrativní je historka, v níž profesor K. Cejp popsal, jak si po mykologické exkurzi Velenovský krátil čekání na vlak: „Zaujala ho skupina keřů, do níž vkročil, převracel kdejaký klacek, prohlížel kdejaký lístek, a jak byl tak sehnutý v roští, zastavil se u něho nějaký muž a zeptal se: „Copak tam, dědečku, hledáte?“ „I broučky hledám“. A nám potom povídal: „Přece mu neřeknu, že hledám houby, vždyť by nás mohl považovat za blázny!“.

Spiritismus, psychologie a ekologicky uvědomělá společnost

Čím byl Velenovský starší, tím víc se projevovala jeho záliba ve spiritismu a různých starých náboženských a filosofických naukách. Určitě nepředstavoval racionální typ vědce, ale spíše romantika.

Píše o vitální síle nebo také o psychické energii. Jako prostředky k jejímu zkoumání uvádí sugesci, hypnotismus, výzkum somnambulismu (náměsíčnosti) a experimentální psychologii.

Velenovský zastával i některé kontroverzní názory. Hlavní ideou evoluce bylo podle Velenovského neustálé zdokonalování se, a proto slabých nebylo nikdy škoda. Velenovský netajil svůj odpor k civilizaci. K rozvoji lidstva dle něho nepřispívali „rozmazlení kulturní lidé, kteří už vůbec nechodí ven do přírody a žijí v přelidněných městech“. Velenovský také volá po ekologicky uvědomělé společnosti a kritizuje ničení přírody.

Bohužel Velenovského myšlenka, že sebezachování je cílem každého organismu, tudíž sebevražda jde proti přirozenosti, nabyla na hořkosti, neboť se k sebevraždě uchýlil jeho vlastní syn, který byl lékařem a učitelem.

Okrašlovací spolek

Profesor Velenovský byl poté, co se přestěhoval na důchod do Mnichovic, nadšeným členem Okrašlovacího spolku. V kronice se např. dochovala následující zpráva: „R. 1930 vysázeny na náměstí okrašlovacím spolkem keře. Ty opatruje sám profesor Josef Velenovský“.

Vzpomínka paní Zenklové.

„Profesor Velenovský byl takový podivín. Měl zamaštěné dlouhé vlasy a dlouhý kabát. Za každého počasí ale nosil houby, i v zimě. To vyvolávalo všeobecný údiv. Povídal si často pro sebe. Po jeho smrti se univerzita o jeho hrob starala, a proto sem jezdili studenti“.

Klára Kabátová za přispění Patrika Mráze

0 Komentáře

Jiří Holík - nar. 1635? v Mnichovicích – zemřel 1707(10)? v Rize?
Jiří Holík se narodil v Mnichovicích, zřejmě okolo roku 1635. Rodina byla původně vyznání podobojí. V záznamech Rychty mnichovické se dochoval zápis z roku 1635 o tom, že kovář Pavel Holík, otec Jiřího, vlastní grunt č.p. 39.
Jiří Holík se narodil nedlouho po zániku českého stavovského státu, kdy po bitvě na Bílé hoře byly české země rekatolizovány a nastalo období habsburského absolutismu.
Jiří vystudoval jezuitské gymnáziu a teologii a filozofii na Karlově univerzitě. Poté se stal profesorem dominikánského kláštera sv. Jiljí v Praze. V letech 1663-1666 působil jako kazatel a inkvizitor v Plzni.
Nesouhlas s inkvizičními metodami a také čtení zabavených protestantských knih zapříčinily, že požádal o přeložení do Litoměřic, odkud se pokusil o útěk do protestantského Saska. Byl však dopaden a vězněn, poté degradován a poslán do kláštera sv. Kříže v Jihlavě, kde následně pracoval jako správce konventního statku. V roce 1666 si vyžádal od převora kláštera povolení k návštěvě rodičů v Mnichovicích. Z Mnichovic ale uprchl do saské Žitavy.
Ve svých 32 letech kromě češtiny uměl pouze latinky. Proto byly jeho začátky v německém exilu těžké. Navíc mu zpočátku protestanští duchovní jako bývalému dominikánovi nedůvěřovali a považovali ho za zvěda. Časem ale obdržel povolení k pobytu v Žitavě a jeho životní poměry se zlepšily. Byl považován za bystrého a obratného kazatele. Ve Wittenbergu vystudoval luterské bohosloví a v roce 1669 se stal pastorem české exulantské obce v Barby u Magdeburku.
Zde založil rodinu, ale neutěšené poměry a spory mezi exulanty ho donutily odejít v roce 1671 do Švédska. Odtud podnikal četné výpravy do Finska a Ruska. Po čtyřech letech se vrátil do Královce (něm. Königsberg), kde dle dochovaného zápisu ze dne 20.7.1678 „Georgius Holyk, Mnichovicensis exulant.“ studoval na univerzitě. Byl autorem několika náboženské spisů (např. Krvavý pláč země české a Papežský karabáč), z nichž řada byla přeložena do němčiny.
Po řadě životních zklamání se začal věnovat zahradnictví, jehož znalost si postupně prohloubil pobytem v různých zemích. Již v Královci vyzkoušel nový způsob šlechtění ovocných stromů – tzv. družení a sedélkování (druhy roubování) a poté štěpení tzv. triangulací. V roce 1681 zakotvil v tehdy švédské Rize, kde se nejprve živil různě (dokonce i krysařením), postupně se ale díky svým zahradnickým dovednostem vypracoval. Založil četné zahrady, a to i daleko za hranicí Rigy.
V roce 1684 vydal Holík svou první publikaci o zahradnictví, v níž popisuje šlechtění ovocných stromů a svůj vynález – roubování družením. O zahradnictví, sadaření, pokojových rostlinách, vinné révě, půdě a chmelu publikoval na 20 knih. Některé byly vydávány opakovaně, a to ještě i v dalším století. Holík zemřel zřejmě v Rize ve věku kolem 70 let.
Jiří František Holík je považován za významného pomologa, zakladatele moderního štěpování ovocných stromů.

0 Komentáře

0 Komentáře

Spolek

Sledujte nás

Štítky

Nejnovější

Archiv blogu

instagram