Botanik Josef Velenovský
Josef Velenovský byl profesorem botaniky na Univerzitě Karlově a zároveň zastával funkci ředitele botanického ústavu a botanické zahrady. Byl zakladatelem České botanické společnosti. Od chvíle, kdy v roce 1927 odešel do penze, prof. Velenovský strávil zbytek svého života v Mnichovicích, kde zemřel 7. května 1949 ve věku 91 let.
Jeho činnost byla mnohostranná, v průběhu života objevoval nové obory zájmu a některé naopak opouštěl. Napsal více než 250 původních vědeckých prací, z nichž si velké množství sám ilustroval. Nebyl ale jen botanikem, postupně se také stal myslitelem a svérázným filosofem. Ve svých pracích Velenovský vycházel hlavně ze svých vlastních poznatků a mnohdy mu bylo tedy vytýkáno, že ignoroval práce jiných autorů. Na druhou stranu byla jako nezávislost a originalita myšlení považována za výhodu.
Po profesorovi Velenovském se nazývá několik rostlin a také druhů hub, např. holubinka Russula velenovskyi či hřib Boletus velenovskyi. Česká Wikipedie dohromady uvádí čtrnáct druhů.
Znalec květeny Bulharska
Znalost teplomilné květeny se Velenovskému hodila při botanickém průzkumu Bulharska, které bylo kvůli politickým poměrům málo botanicky probádáno. V roce 1891 vydal vůbec první květenu Bulharska. Našel si tam i svou ženu, s nímž měl syna Kazimíra.
Významná postava české mykologie
Před první světovou válkou byl požádán Botanickou Společností o vytvoření popularizačního díla o houbách. S důkladností sobě vlastní se rozhodl všechny druhy hub prostudovat a složit vlastní popisy na základě živého materiálu. Namísto původně zamýšleného houbařského atlásku vznikla pětidílná práce o 950 stranách popisující přes 2000 druhů. Jeho kniha „České houby“ se tak stala výchozím bodem české vědecké mykologie.
Právě z okolí Mnichovic pochází velká část cenné sbírky typového materiálu hub, která je uložena v herbáři mykologického oddělení Národního muzea. V roce 2004 byla v rámci projektu Národního muzea vytvořena databáze Velenovského typových položek, která je dostupná na webu.
Ilustrativní je historka, v níž profesor K. Cejp popsal, jak si po mykologické exkurzi Velenovský krátil čekání na vlak: „Zaujala ho skupina keřů, do níž vkročil, převracel kdejaký klacek, prohlížel kdejaký lístek, a jak byl tak sehnutý v roští, zastavil se u něho nějaký muž a zeptal se: „Copak tam, dědečku, hledáte?“ „I broučky hledám“. A nám potom povídal: „Přece mu neřeknu, že hledám houby, vždyť by nás mohl považovat za blázny!“.
Spiritismus, psychologie a ekologicky uvědomělá společnost
Čím byl Velenovský starší, tím víc se projevovala jeho záliba ve spiritismu a různých starých náboženských a filosofických naukách. Určitě nepředstavoval racionální typ vědce, ale spíše romantika.
Píše o vitální síle nebo také o psychické energii. Jako prostředky k jejímu zkoumání uvádí sugesci, hypnotismus, výzkum somnambulismu (náměsíčnosti) a experimentální psychologii.
Velenovský zastával i některé kontroverzní názory. Hlavní ideou evoluce bylo podle Velenovského neustálé zdokonalování se, a proto slabých nebylo nikdy škoda. Velenovský netajil svůj odpor k civilizaci. K rozvoji lidstva dle něho nepřispívali „rozmazlení kulturní lidé, kteří už vůbec nechodí ven do přírody a žijí v přelidněných městech“. Velenovský také volá po ekologicky uvědomělé společnosti a kritizuje ničení přírody.
Bohužel Velenovského myšlenka, že sebezachování je cílem každého organismu, tudíž sebevražda jde proti přirozenosti, nabyla na hořkosti, neboť se k sebevraždě uchýlil jeho vlastní syn, který byl lékařem a učitelem.
Okrašlovací spolek
Profesor Velenovský byl poté, co se přestěhoval na důchod do Mnichovic, nadšeným členem Okrašlovacího spolku. V kronice se např. dochovala následující zpráva: „R. 1930 vysázeny na náměstí okrašlovacím spolkem keře. Ty opatruje sám profesor Josef Velenovský“.
Vzpomínka paní Zenklové.
„Profesor Velenovský byl takový podivín. Měl zamaštěné dlouhé vlasy a dlouhý kabát. Za každého počasí ale nosil houby, i v zimě. To vyvolávalo všeobecný údiv. Povídal si často pro sebe. Po jeho smrti se univerzita o jeho hrob starala, a proto sem jezdili studenti“.
Klára Kabátová za přispění Patrika Mráze
0 komentářů