Když otevřete úl, opojně voní.

Když otevřete úl, opojně voní. Tak jako rozkvetlé stromy kolem. Včelařská sezóna začíná.

Včely mají hodně práce – pokud zrovna neprší, nosí asi půl kila až kilo medu na úl denně.
    Místo hry "Najdi Walda", hledají včelaři matku - královnu. Někdy to jsou desítky minut trpělivého hledání, a to zvlášť, když je královna mrštná a leze. Na rozdíl od trubců, kteří jsou mohutní, je královna poměrně dlouhá
(2-2,5 cm) s výrazným štíhlým zadečkem.

Včelaři si kvůli rychlejší orientaci královnu značkují. A jak? Chytí ji do klícky a fixou na ní udělají barevnou tečku. Každý rok má jinou barvu, aby se poznalo královnino stáří. Matka žije asi pět let, včelaři jí ale      vyměňují po 2-3 letech, kdy její plodnost klesá.
Kolem matky je pořád shromážděn útvar včel, jakási hvězdice, ty matku neustále krmí mateří kašičkou. Matka žere a snáší vajíčka.

      
Včelař si může matky sám vychovat z vajíček. Vylíhlé královny mu potom vyběhnou do připravených klícek. Bez nich by se královny pozabíjely a zbyla by nakonec jedna vítězná, neboť včelstvo může mít jen jednu královnu.

Na fotkách jsou vidět také mateří misky, které včely stavějí na jaře, a to proto, že se chtějí rojit. Když je totiž v úle včel moc, dostanou rojovou náladu a to potom začnou stavět misky, do nichž matka naklade vajíčka. Na nich potom včely dostavějí jakýsi domeček, kterému se říká matečník. Matky se v něm líhnou hlavou dolů.
    
Nová královna v úle zůstává, stará se svým rojem úl opouští. Než si roj sedne, tak se ve vzduchu najednou třepotá několik tisíc včel. Vždycky ale nakonec najdou svou matku, kolem níž si posedají do kulovitého útvaru. Ten včelař celkem snadno, tedy pokud zrovna nemusí lézt někde po výškách, sklepne do rojníčku. Včelstvo je takovým super společenským organismem, který se dokáže sám rozmnožovat a dělit. Ne jako jednotlivec, ale kolektivně.