Pořadatelé: spolky Kormidlo, Mnichovickou krajinou, Lesní školka Malala. Občerstvení zajistí Zahrady Myšlín, za podpory Města Mnichovice.

Posledním Ringhofferem, který zámek z rodiny vlastní, je Hanuš. Právník a generální ředitelem koncernu Ringhoffer-Tatra, dále ředitel pivovaru ve Velkých Popovicích a viceguvernér Národní banky. Po obsazení českých zemí v březnu 1939 přijímá rodina Ringhofferových říšsko-německé občanství. To je pravděpodobně vedeno pragmatickou snahou o zachování nezávislosti rodinného koncernu. Hanuš Ringhoffer navíc vstupuje do NSDAP, ale je záhy vyloučen, údajně kvůli dřívějšímu působení v čs. diplomatických službách a čestnému legionářství. Hanuš zůstane po celý život svobodný a bezdětný. Po skončení války je zatčen ve svém bytě na Smíchově. Skupina odbojářů, které během války pomáhal, se mu pokusí zajistit odjezd z republiky, Hanuš však tuto pomoc odmítá. Jako Němec a prominent je 15. srpna 1946 odsunut do zvláštního tábora u Mühlbergu v Braniborsku (sovětská okupační zóna). Zde záhy umírá – přesné datum se neví, pravděpodobně v prosinci 1946. Stojí za to podotknout, že válka ještě před nástupem komunismu zahubila i další velkou postavu českého průmyslu, kterou byl ze Strančic pocházející Emil Kolben. Ten ve svých osmdesáti letech zemřel v koncentračním táboře Terezín. Oba velikáni českého průmyslu zemřeli hrozně, ale možná jaksi včas, neboť aspoň neviděli zánik svého životního díla. Majetek je hned po válce Ringhofferům zkonfiskován. Zámky jsou využity pro ubytování židovských, českých i německých dětí z koncentračních táborů v akci „Zámky“, kterou zaštiťuje teolog Přemysl Pitter. Poskytnou nakonec útočiště 810 dětem. Na kamenickém zámku jsou děti německé. Od r. 1949 je zámek využívá jako škola. V roce 1997 zámek obec prodává italskému majiteli Fagonemu, který nechá vtrhat podlahy, kope v prostorách sklepů a zámek chátrá. Nakonec jde do dražby a o něco později ho získává Strojmetal Kamenice. Baron Ringhoffer by ale ronil slzy i nadále. Na pozemcích vznikají černé stavby, zbourána je novobarokní konírna, kašna, poničeno je lipořadí vedoucí k zámku, cesta ke studánce, v parku jsou vykáceny staré stromy a zničen je psí hřbitov. Na fotkách je zřejmé, že zámek na generální opravu teprve čeká, ale i když k ní pravděpodobně nakonec dojde, tak z jeho slávy a genia loci moc nezbude. Co nezničil komunistický režim, který do zámků běžně umisťoval armádu či krávy, to často v divokých porevolučních letech dokonali podivní majitelé, kteří mnohdy historické stavby získali za hubičku. Samozřejmě se tak dělo (děje) zejména kvůli nedostatečné právní ochraně památek lokálního významu. Já, když jsem k zámku dorazila na kole, jsem zaraženě porovnávala historické fotky sebevědomé stavby na ostrohu s pohledem na oplocený areál, kam byl vstup zakázán. Kolo jsem si tedy opřela o vrátnici při vstupu do fabriky a šla se zeptat, jestli si můžu zámek dojet nafotit na soukromý pozemek podniku. Pan vrátný mě pozval dál a rozpovídal se. Chodil do zámku do školy. „To byste ale musela zažít, jaká tam byla morna! To se vůbec nedalo vytopit!“ Po revoluci se znal s italským majitelem, se kterým se díky své státnici z rumunštiny, která je románským jazykem, tudíž si Rumun a Ital rozumějí, skamarádil. „On Fagoni věděl, že Ringhoffer ještě před tím, než ho zatkli, schoval na Kamenici své diamanty. Tak, že Fagoni kopal a já můžu říct, že si nakonec přišel na své a teď má někde ve Středozemním moři ostrov a tomu říká Kamenitz“. „To je hezká historka“, usmála jsem se. „Hezká a pravdivá“, potvrdil pan vrátný. „Vy teď pojedete kolem kostela k zámku a já Vás uvidím tady na obrazovce“, ukázal na zeď, kterou zdobila soustava televizí se záběry okolí. Tak jsem jela. Trochu jsem ronila slzy za Hanuše a taky Františka a vůbec všechny ty Ringhoffery, kteří kdysi začínali jako výrobci sudů, vzmohli se, koupili si titul barona, takže jim říkali rychlá šlechta (Briefadel), postavili tenhle zámek a nakonec zmizeli jako pára nad hrncem. Jenom ten zámek tu ještě jen tak tak stojí, nikdo moc neví co s ním, ale vlastně jsme rádi, že tu ještě je. Existuje naděje, že třeba zase bude nějaký ten Ringhoffer, který vrátí slávu českému průmyslu a prospěje svou péčí krajině. Moc bychom ho potřebovali.>