Pouť ke sv. Anně. Jak pěkné bývaly Strančice.

Některé cesty, i když jste je už v životě prošli nesčetněkrát, nikdy neomrzí a zůstanou oblíbeným cílem procházek navždy.

Takovou cestou je i spojnice, která vede po zelené značce z Mnichovic do Strančic. Značka se po krátkém ostrém výstupu z mnichovického nádraží vine po vrstevnici mezi vilami v Zámecké ulici, odkud se v jednu chvíli otevře krásný pohled na protější stranu údolí s dominantou kostela Narození Panny Marie, a poté cesta pokračuje mezi chatami, až dalším strmým krátkým výstupem zahne do lesa Jedlovce. 

Lesní stezka vás dovede k poutní kapli sv. Anny, nad kterou se na planině rozkládá strančický hřbitůvek. U novorománské kaple z. r. 1895 se nachází studánka s (kdysi?) léčivou vodou. V r. 1820 měl sedlák, který trpěl nemocí očí, vidění, že má najít pramen pod vysokou jedlí a jeho vodou si oči vymývat. Skutečně se uzdravil. Místo se pak stalo cílem četných procesí. 

V květnové revoluci proběhly ve Strančicích a v okolí velké boje,  při kterých padlo asi 30 osob. Zemřeli také dva mnichovičtí občané - Jaroslav Vejřík (pomníček v Partyzánské ul.) a Oldřich Podsedník (pomníček u slunečních hodin), jehož hrob při vstupu na hřbitov upoutá plastikou vojáka v životní velikosti.

Po značce dojdete až na strančickou náves, jež je pojmenována po četníku Bojasovi, odboráři, který byl za svou činnost nacisty popraven v Kobyliské střelnici. Na návsi je pomníček se jmény padlých v 1. světové válce.

Zvídavý poutník se ještě může zajít podívat na strančickou synagogu, kam chodívali i židovští obyvatelé Mnichovic, a rodný dům Emila Kolbena naproti ní (č.p. 9), přičemž rodina Kolbenových ve Strančicích bydlela od konce 18. století a její konec znamenal až povolávací rozkaz do transportu v r. 1942.

Z návsi se do Mnichovic dá vrátit po cyklostezce, která vede prudce nahoru ulicí Na Vráž. Na původně prvorepublikovou zástavbu navazuje rozrůstající se satelitní výstavba. Člověk si říká, jestli jednou Mnichovice se Strančicemi nesplynou. Cestou po hřebeni se buď dojde zpátky na Vráž, kterou začínají Mnichovice, nebo se dá sejít ke Kunickému potoku, podle něhož se dostanete k Božkovskému rybníku. A nikoho, kdo má nachozený reliéf místní krajiny, by nemělo překvapit, že zpátky k nádraží to bude zase do kopce. A pěkného. 

Když už jsme u nádraží, tak bych připomněla kdysi pociťovanou křivdu, která zapříčinila, že zastávka na trati do Vídně (1879) byla zřízena místo v Mnichovicích ve Strančicích. Prsty v tom měl baron Ringhoffer, který chtěl připojit vlečku do pivovaru ve Velkých Popovicích. Strančické nádraží se pak sice do doby, než Mnichovice získaly zastávku (1887), jmenovalo Mnichovice – Strančice, ale to bylo jen malým odškodněním. Vytoužené stanice se ostatně Mnichovice nedočkaly nikdy, jen té zastávky.